Na začátku tohoto semestru jsme byli postaveni před
multimediální úkol o závislostech. Normálně bych se nenechala v říjnu rozhodit
úkolem, který mám odevzdat někdy v lednu, na to jsem příliš pokročilý
prokrastinátor (z toho levelu, kam jsem se dopracovala, už není cesty zpět). Očividně
však před cílem (tj. deadline) byla ještě hodně dlouhá cesta. To by ani tak
nevadilo, tím se člověk proprokrastinuje docela jednodušše, ale ony na ní byly
ještě checkpointy.
O tématu a prvním checkpointu,
kterým byla volba tématu, jsem se dozvěděla díky svému smartphonu na dovolené v Římě,
takže následujících pár dní vypadalo asi takto: „Jsem se vetřela na přednášku
průvodkyně tam té skupiny a ta říkala, že ten zámek těch dveří je několik tisíc
let starý a furt funkční a co kdybych vypracovala závislost na Facebooku?“
Kvůli těmto myšlenkám jsem si ani nedokázala vychutnat autentickou italskou
kuchyni, protože já když žvýkám, tak nemyslím a naopak. A to myslím zcela
vážně.
Než jsem se stihla rozhoupat,
všechny dobré závislosti rozebrány a to pak člověk začíná přemýšlet, na kterého
ze svých ukecaných přátel by se hodila nálepka nějakého závisláka. Vedlejším
produktem tohoto rozjímání bylo uvědomění si, že ty většinu svých přátel vlastně
asi ani neznám. Někdy mezi seriály a vtipnými kočičími videy bych měla začít
víc komunikovat se skutečnými lidmi. Ale
třeba až po zkouškovém.
A pak někdy mě to trklo: Závislost na sociálních dávkách. To
bude jednoduché, bydlím přeci jenom v kraji s obrovskou mírou
nezaměstnaností. A opravdu jsem díky kontaktům (čti máma) sehnala hned několik
lidí, kteří byli o své situaci ochotni mluvit. Už na začátku prvního rozhovoru
mi bylo jasné, že budu muset téma svoji práce trošku pozměnit, protože se
zpovídaní ohrazovali „já neberu sociální dávky, ale tohle a tohle a tamto, a to
je přece něco úplně jiného!“ Takže téma mojí práce je Závislost na pomoci státu. Nebo něco takového.
Věřte mi, bylo mi strašně trapné
tyto lidi oslovit tak, aby se neurazili, že je považuju za „socky“. Kupodivu mi ale nikdo nebouchl dveřmi. Nakonec
mi tedy rozhovor poskytly tři ženy, přičemž každá byla v trochu jiné
situaci. Paní, říkejme ji třeba Hana, je už deset let bez práce a dva roky měla
v domě dokonce odpojenou elektřinu. Paní Valerie strávila posledních
dvacet jedna let svého života péčí o dceru s mozkovou obrnou. Paní Ingrid v současné
době pracuje na úřadu práce, ale sama ví, jaké to je stát na druhé straně
přepážky.
Kromě textu budou dalším médiem
tohoto multimediálního článku (tak znělo zadání!) fotografie a grafy
zpracovávající data Ministerstva práce a sociálních věcí. Na tuto problematiku
budu tedy nahlížet nejen zblízka, ale taky jako na celostátní fenomén. Bude to
ještě hodně práce a jestli to chci stihnout včas, budu si muset urovnat
priority. To ale až zítra.